Já jsem hlad

3. února 2014 v 14:51 | Margareth |  Knižní recenze
Já jsem hlad
JÁ JSEM HLAD - Petra Dvořáková
...přichází s vrstevnatým vyprávěním, jehož rámec tvoří zápas s mentální anorexií. S nevykalkulovanou otevřeností se dotýká složitých rodinných vazeb a traumat, milostného tápání a hledání útočiště v náhradním vztahu, který má až skandální přídech. Zachycuje provázanost rozvoje anorexie s mimořádně vážným onemocněním dítěte a střídavě úspěšnými pokusy najít pevný bod ve víře v Boha.
Autorka také bez retuší pojednává o poměru dcery k matce jako určujícím vztahu, na jehož podkladě anorexie vzniká. Anorexii představuje jako neustálou snahu zakotvit v pravém ženství, které však uniká, a nepevné životní kontury se tak za jistých okolností promění v touhu po exkluzivní vyhublosti. Jde o svého druhu neurotický syndrom, který nakonec vyvstane jako jediná možnost, jak kontrolovat a ovládnout vlastní život. Autorka rozbíjí médii zjednodušeně prezentovaný a obecně zažitý obraz mentální anorexie coby hubnutí pro krásu, které se později vymkne kontrole a může se tragicky vymstít.
Ačkoliv vyprávění není zakončeno happy endem, v závěru knihy se ocitáme spolu s hrdinkou blízko pochopení, v čem a jakým způsobem nalézt uzdravení, selhávají-li terapie a prohraných bitev je nad síly člověka. Kniha nabízí nejen výjimečný čtenářský zážitek, ale skrze tento příběh i možnost porozumění vlastnímu životu. Neboť kdo z nás může říci, že jeho kroky vždy vedly po cestách zalitých světlem?
(cbdb.cz)

Každý, kdo kdy pochyboval o svém vzhledu a přemýšlel o váze by si měl přečíst tuto knihu, která je autobiografií. Jedná se o cestu, válku, nespočet bitev a celkový boj, který jen stěží může dosáhnout míru. O tomhle je anorexie a já jsem skutečně ráda, že se na knižních pultech objevil příběh, který je až mrazivě skutečný.

Ukázka:
... Během převozu k Marii se můj stav rychle zhoršoval. Měla jsem strašné bolesti při dýchání, dusila jsem se. Začala jsem ztrácet vědomí. V té chvíli mě napadlo, že už nedojedeme. Že umřu na cestě. Všechno se slilo do lítosti, že už nikdy neuvidím Marii.

věk 31 / výška 168 / váha 40 kg
Z prvních dnů u ní chovám v mysli jen několik děravých obrazů. Je mi strašlivá zima, Marie mě ukládá do postele a já si nechci sundat bundu. Později mě převléká do svého pyžama a záda mi podkládá polštáři, abych mohla dýchat. Po lžičkách mi podává bílou polévku z hrnku. Opatrně, po trošičkách, mi ji dává do úst. A potom to zděšení, když jsem si byla schopná dojít na záchod a zahlédla jsem v koupelně svůj obličej. Každý člověk má jakousi ustálenou představu o tom, jak vypadá, a zažije šok, když se nečekaně setká s tak velkou změnou zafixovaného obrazu. To, co jsem viděla, mě doslova ohromilo - hleděla na mě popelavá tvář se zapadlýma očima a špičatým nosem. Dívala jsem se do zrcadla a vůbec nechápala, že tohle jsem já. Nechtěla jsem, aby ode mě Marie odcházela. Zdálo se mi, že v její blízkosti neumřu. Ale jinak jsem nechápala, v jak velkém jsem nebezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama