Únor 2014

Návrat k barevné fantazii

28. února 2014 v 20:21 | Margareth |  Týdenníkoviny
Vzdala jsem hledání svého krále do vzdušného zámku na vrcholu osobního soukromého světa. Na okamžik jsem se nechala unést vlnou rozbouřeného moře, která skrze zrcadlo vynášela soudy. Odstřihla jsem vlasy, vyhodila pár krabic a usedla ke stolu, odkud rozesílala do vesmíru toužebné prosby o (ne)návratu k minulosti, která v důsledku byla jen dezorientačním kouzlem s vedlejšími účinky typu opomenutí své vlastní seberealizace a podstaty. Kvůli vrtochu zbloudilého ztracence jsem přišla o více, než svou barevnou náplň, která mne činila tím, kým jsem. Ačkoliv mé kořeny byly silně podmáčeny, dokázala jsem onu půdu natolik zpevnit, abych našla cestu alespoň k jednomu z prvních střípků sebe sama. Znovu jsem přičichla ke směsici neposkrvněného papíru, terpentínu v prostorách prosluněných souzněním mezi notami vycházejících z doteků tužek a papíru. Uprostřed řízeného nadšení, jsem znovuobjevila směr k tolika vícesečným podstatám, než jsem mohla doufat. Našla jsem si další svůj koutek světa, ve kterém nikdo neváhal udělat mi místo, abych mohla zaujmout mezi nejrozličnějšími skupinami, stejnou lásku k fantazii.

Každoroční jubileum

16. února 2014 v 18:12 | Margareth
Každý rok o svíčku více, zatímco se sladká přání zadrhávají v krku. V ten den, kdy se přesype část z našeho osudu, sedím v koutě s jedinou myšlenkou, která nepatří překvapením zabaleným do barev, ani nepřetéká zlatými pocity. Nějak se to odělo do matu a naplnilo krk hořkými výčitkami. Krátká resumé jsem odkázala konci roku, a přesto v ten den nemůžu mít čistý štít s prázdnými linkami. Jen se otočit zády a nechat odtéct bolest do sklenky sektu.
První vrásky na zrcadlo neklepají, ale přesto už se v něm nevidím jako dříve. Říkávají mi, že se nikdy nenaučím plavat, protože v očích je mi vidět pravda. Někdo má léta vypsaná v obličeji, někdo ten svůj díl nosí v sobě, dokud nepukne. Některé dny jsou lepší, jiné plné podobných dutin, ze kterých vyvěrají pohřbené skutečnosti, na které se zapomíná se zráním. Nikdo ale ještě nedokázal najít vzorec na výpočet okamžiku, kdy dojde k vrcholu. Kdy zrno zezlátne a stane se hotovým celkem. V každém z nás je ale část odžitého, která mnohem lépe zobrazí, jak moc jsme staří. Reálná čísla jsou pouze relativní veličiny bez významu. Z data narození nelze vyčíst počet výmolů na cestě, nebo vymezení odejitého úseku. Přesto se může stát, že nám naše schránka nepůjde vstříc napříč nesmrtelností, a i když se budeme chtít zapsat do slavných memoárů. Je to jen otázka koření a barev s jedinou správnou odpovědí.
Nic není věčné a je škoda nechávat si pod rukama plynout možnost být se svým osudem. Ať mi bude třicet nebo šedesát, vždycky ve mne bude kousek dítěte, který věří slovům Johna Lennona: "Láska je odpověď", a alespoň pro mne i jediná konstanta, která nedělá rozdíly.

Zrcadlo moderní doby

5. února 2014 v 18:00 | Margareth |  Knižní recenze
Osamělost prvočíselOSAMĚLOST PRVOČÍSEL - Paolo Giordano
Anotace: Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagnoisté románu Osamělsot prvočísel nadějného fyzika a spisovatele Paola Giordana. Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně: přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát zvodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého. Mohli, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata minulosti. Anebo nemohli? Jsou opravdu předurčeni žít osamělý život prvočíselných dvojčat, o nichž si Mattia myslí, že tohle jsou ina dva s Alcií, osamělí a ztracení, vzájemně si blízncí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého...
Paolo Giordano vypráví o lidské samotě a trápení, za něž si lidé často můžou sami, ale jen proto, že si nedokážou pomoci. Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů píše spisovným literárním jazykem a jeho přesný, chladný styl je adekvátním výrazem světa, kde běžná každodenní gesta jsou ta nejtěžší a kde blízko a daleko jsou relativní pojmy.
(z přebalu knihy)

Dle knihy byl v roce 2010 natočen stejnojmenný film. Režíroval jej Severio Costanzo.
Autor získal za knihu řadu literárních ocenění (mj. Premio Campielo za prvotinu a Premio Strega).
(cbdb.cz)

Jedná se přibližně o 250 stránkový psychologický román, který prorazil do knižního světa s něčím novým, neotřelým. Není divu, že dokázala získat již tolik ocenění, jelikož se člověku doopravdy dostane pod kůži. Příběh zahrnuje spoustu problémů dnešního světa, které jsou stále spíše v ústranní, než v tématech ke konverzaci. Jak je řečeno v anotaci, autor používá jazyk, kterým každý nemluví a tak pro někoho může být nesnadno stravitelný, mne je však blízký a i proto si tento počin získal čestné místo mezi mými nejoblíbenějšími.

Ukázka:
Mattia měl pravdu, dny klouzaly po kůži jeden za druhým jako rozpouštědlo a každý si s sebou odnesl tenoulinkou vrstvu pigmentu z Alicina tetování a ze vzpomínek obou dvou. Obrysy, stejně tak jako okolnosti, tam byly pořád, černé a jasně se rýsující, ale barvy se vzájemně smíchaly, až vybledly do bezvýrazného a jednotného odstínu, do neutrální absence významu.
Roky na gymnáziu byly otevřená rána, která se Mattiovi s Alicí zdála tak hluboká, že se už nikdy nezacelí. Prošli jimi se zadrženým dechen, on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá, a uvědomili si, že v tom nakonec není žádný velký rozdíl. Vybudovali si neúplné a asymetrické přátelství, tvořené dlouhými pauzami a spoustou mlčení, jakýsi prázdný čistý prostro, kam se oba mohli vracet a nadechnout se, když je školní zdi sevřely natolik, že už dál nemohli ignorovat pocit, že se dusí.
Pak, časem, rána dospívání srostla. Okraje kůže se k sobě přiblížily nepostřehnutelným, ale nepřetržitým pohybem. Při každém dalším odření se strup odloupl, ale pak se zase tvrdošíjně utvořil, tmavší a tlustší než dřív. Nakonec nová vrstva kůže, hladká a pružná, nahradila tu chybějící. Původně rudá jizva vybledla, až nebyla k rozeznání od všech ostatních.

Nákaza šťastné ostrosti

4. února 2014 v 18:00 | Margareth
Módní vlna se zpodobňuje lamentací nad současným stavem prostředí, ve kterém jsme odsouzeni žít. Přijde mi to stejně utopické jako hlava plná ideálů o spáse světa. Mou osobní pravdou zůstává, že myšlenka je předpoklad samotné existence a pokud už jsou naše oči v barvě snů či jara, tak právě jimi vidíme to, co máme vidět. Ze všech stran se valí slogany o těch nejdepresivnějších prognózach lidské budoucnosti a společnost navyklá moderním vymoženostem jim věří do poslední kapky dechu. Není přec náhodou, že jsou to právě dětské pohledy, které nejsou schopny vidět číselný nárůst inflace nebo násilí, které se stává ordinérní záležitostí. Je to právě ona nevinnost, která se nedívá předsudky či omezeností, avšak vidí správně. Leckdo v tom vidí neznalost či hloupost. Kouzlo se ale ukrývá ve formulce "jak to má být".
Když se člověk snaží socializovat, opouští sny i hodnoty, které mají skutečnou cenu nevyčíslitelnou peněžními skutky. Mohu se držet hlasitého tajemství, že vše ovládá moc, farmaceutické společnosti, atp. Nejsem ale skálopevně přesvědčená, že toto dogma by leželo v samotném jádru věci.
Sotva před dekádou jsem si stála za myšlenkou, že lidé musejí být stejní. Ať už jsme se vyvinuli z opic či byli stvořeni z žeber opačeného pohlaví, tak základ musí být tvořen podobnou, ne-li stejnou hmotou. Pod vlivem filozofů jsem nevěřila v dobré a špatné, ale v jistou mixaturu, ze které se nakonec jehlanovitě vytříbí stín či světlo. Marně jsem se snažila mluvit do duší, které se ocitali v prázdnu, ze kterého se nějak nemohli vymotat. Snažila jsem se držet v tom správném toku několik bytí, ale postupem času jsem sama byla málem stažena kamsi, kam jsem nepatřila.
Jako malá jsem měla jen léto a zimu, den a noc. Všechno se odráželo v ostrých barvách mých rohovek a vzduch byl tak nějak čistší. Zpívala jsem do vesmíru, že chci změnit svět a pomáhat potřebným. Běhávala jsem bosá v neposečené trávě za bílým králíkem a často se motala do vlastních imaginací, až jsem vlastně nevěděla, jestli bdím. Měla jsem kdysi spoustu přátel, kteří byli tak neopravdoví. Patřila jsem totiž fantazii čistoty. Zdánlivě pomyslnému útvaru, ve kterém se rodila nákaza přislíbené apokalypsy, jež měla změnit současnou podobu světa. Neexistuje lepší a horší, existuje jen to, čemu my sami chceme věřit. Můžeme buď spílat a prožít suchý život, anebo trávit více času s dětmi doufajíc, že chytíme nějakou zhoubnou nemoc, která nám transformací ukáže klidný spánek a štěstí i v tom dnešním světě.

Konečný začátek

4. února 2014 v 17:00 | Margareth |  Týdenníkoviny
Projít skrze několikatero skupenství během kopy dní, znamenalo pro člověka téměř neschopného adaptovat se na nové přínosy celkem zásadní krok. Bohužel ale nestačí odstřihnout roky, změnit pár barev a doufat v zázrak přeměny. Chce to prohloubit se až na dřeň samotné podstaty a začít od jádra pudla. Po každém konci pásky, by se měla převinout, aby se otevřel prostor novému začátku. I tohle místo staniž se tím symbolem. Mohu jen doufat, že si postupem času opět získám své pravidelné čtenáře, kteří mi prominou mé provinění proti několikaletému fosilu, jež už svým názvem absolutně nemohl uspět ve světě mé znovu nalezené identity. Doufám, že se zde nebude nalézat pohřebiště starých námětů, ale bude prostorem pro čerstvý závan mé vlastní seberealizace.



Má protismyslná zima

3. února 2014 v 15:20 | Margareth
Vůně masaly, vločky na řasách, zkřehlé ruce a hlava plná zidealizovaných iluzí... od chvíle, kdy se poslední list v barvách palet snese na šedost každodennosti, začíná všemu vládnout chlad, který se postupně dostává až na dřeň.
Miluji pocit, kdy se nadechnu ledového vzduchu, který přináší první sníh a který mne pálí v plicích a vpichuje mi do žil samotný život. Všechno se tváří bílou nevinností, pomíjivou jako letmý dotek motýla. Po večerech choulím se u krbu a pomalu přivykám zázrakům, které tato doba přislibuje. Zapaluji první a čtvrté svíčky, zatímco z okna vyhlížím kroky, které by měly lemovat cestu domů. Nechávám se strhnout pohádkou a na krátký čas věřím v dobré konce. Dovolím si být sentimentální, protože kdy jindy je člověk více sám? Skrze vůni jehličí spínám ruce v motlibách, aby se mi zrodila má nejhlubší tužba, se kterou by rázem rozkvetly první jarní květy. Ráno nechci otevřít oči, protože vím, že je první den jedné dvanáctiny dalšího nícení. Venku déšť přeměňuje čistotu v ordinárnost, vzduch voní nasládlou hnilobou a má očekávání čekají na svůj epitaf.
Naději jsem dávno vystrojila rozloučení bez proslovu a v tomto tichu setrvávám i dál. Blíží se další mezník, který se mi vysmívá sarkastickými poznámkami o mých letokruzích. Jsem znechucená všemi snahami o zveličování těch nejkrutějších tikotů. Pro jednou se zas kousnu do rtu a místo úsměvů cítím železitou pachuť, která se mi rozlévá na jazyku. Nechám si dát na krk zvoneček, sfouknout několik symbolů, jen tentokrát bez sebemenšího náznaku přání, o kterém vím, že stejně nemá sebemenší předpoklad k realizaci. Přesto ostatní přesvědčím, že můj sen se jistě vyplní. Možná mi bude dáno požehnání v podobě další várky studené pokrývky, na které by byla vidět má zidealizovaná minulost.
Polovina druhosti bývá temně rudá a to jak uvnitř, tak navenek. Mé vlastní pohledy vůkol, mi vypalují znamení tesně vedle životně důležitého orgánu a já přesto zůstávám netečná. Je mi zle. Užírám se vlastní nenávistí a hlavně vztekem mířeným proti mému neoddělitelnému protipólu. Na setinu sekundy si za melodie zoufalosti, postesknu či zadoufám, ale smetu to se stolu stejně, jako nánosy prachu, které se za ty roky nahromadily. Je rozdíl mezi láskou a milováním, jenže v tenhle čas jsou rozdíly setřeny v jeden neupřímný kokteil. Po několikaměsíční procházce skrze dno i hladinu, vím, že tohle je jen další etapa něčeho, co je nezbytné k tomu, abych se dostala dál.
Nenávidím jaro a to ze všemožných důvodů, avšak tuto zimu se na něj těším. Konečně s výměnou naděje za alergii, dokážu odhodit mozkožravé myšlenky, jejichž smysl nikdy nepochopím.

Sexuální zrání k lásce

3. února 2014 v 15:19 | Margareth |  Knižní recenze
Opus číslo sexOpus číslo sex - Denisa Mašková
Anotace: Kniha je upřímnou a sexuálně otevřenou zpovědí mladé ženy, která kvůli svému nelehkému dětství složitě hledá cestu k mužům, přestože touží po opravdovém a hlubokém vztahu. Poměřuje realitu se svými ideály a zjišťuje, že jsou příliš vysoké na to, aby jich mohla dosáhnout. Proto nakonec naváže vztah se starším mužem s poněkud problematickou minulostí, který jí dokáže nabídnout alespoň část toho, co marně hledá. Jejich soužití založené především na sexu se po čase dostává na slepou kolej, neboť rozdíly mezi nimi jsou nepřekonatelné. Ve chvíli, kdy se ho rozhodne opustit, se náhle v jejím životě objevuje někdo, kdo ztělesňuje právě ony ideály, od nichž předtím dobrovolně ustoupila. Vrhne se do vztahu s ním s vervou, vášní a s velkými plány, které nakonec ztroskotají, aniž by vlastně znala důvod. Nečekaný rozchod ji krutě poznamená a je postavena před nelehkou zkoušku, kdy musí vyřešit otázku jak a proč vůbec dál žít.
(cbdb.cz)

Do značné míry autobiografický román čítající zhruba 186 stran, česká autorka začala psát ještě před expanzí světových publikací s erotickým námětem či zdánlivě podobnou problematikou. Na první pohled se skutečně může zdát, že se jedná jen o jakousi českou napodobeninu momentálních knižních titulů, jež okupují většinu distribučních pultů. Myslím, že zrovna nejvhodněji zvolen není ani papírový přebal, který veškeré vzbuzené předsudky, které započala sama anotace, ještě podporuje. Nelze popřít, že ta kniha je i o sexu, ale pouze částečně. I ty nejotevřejnější sexuální popisy jsou prokládány niterním prožíváním hlavní hrdinky. Emoce i city jsou popisovány způsobem, se kterým jsem se nesetkala a ve kterých jsem se našla. Autorka, hlavní hrdinka i já sama je svobodná, bezpdětná a obává se, že to tak zůstane navždycky. Skutečně se více jedná až o psychologickou studii či analýzu vztahů, zrání, začátků a konců. Nepochybuji o tom, že kdyby po této knize sáhlo více žen (pro které je určena), dokázaly by se s ní ztotožnit.

Ukázka:
Muži v mém světě prakticky nefigurovali. Nestála jsem o ně. Neměli mi co nabídnout. Vědětla jsem přesně, co chi - i co nechci. A to je vždycky tragédie. Proč lepit díry v příliš dlouhých nocích mázdrou, když existuje sklo? Není tady a teď, ale někde jistě bude, někde na něj narazím. Nejdřív se jen zleka dotknu bříšky prstů chladné a pevné plochy - nepouštím si nikoho a nic hned tak ani k tělu, natož k srdci -, pak na něj dýchnu, rty se ho přitom budu téměř dotýkat, ale ještě pořád si nechám malou, docela nepatrnou rezervu, než projdu jeho rámem do země za zrcadlem. Řezné rány a krev na čele a tvářích jsou povolené ztráty. Láska musí bolet, protože jen to, co bolí, je skutečné.
Škoda, že jsem tehdy nevěděla jak moc. Gabriel mě tím rámem prohodil dřív, než jsem stačila rekognoskovat terén. Tak rychle, že s tělem neprošla celá duše, a ta část, kterou smršť zachytila, se z utržených zranění léčila tak dlouho a komplikovaně, že ji vlastně nikdy nestačil poznat.
Třeba to ani nechtěl; ale pokud ano, možná právě proto odeše.
Myslel si, že už čeká příliš dlouho.
...
Zvláštní věc. Díky Martinově zjevné a nezastírané chlípnosti jsem byla atuomaticky pokládána za expertku přes píchání. Před ním jsem měla pověst téměř staropanenskou...
Jenže mně už se najednou nechtělo mluvit o píchání... Byla to sranda a bylo to fajn, ale teď jsem se za to skoro styděla.
Pro Gabriela jsem chtěla být čistá, nepoznamenaná, nejen uvnitř, ale i navenek. Chtěla jsem, aby se tělo stalo obrazem duše. Pro tu to bylo poprvé, úplně poprvé.

Louže inspirací

3. února 2014 v 15:18 | Margareth |  Týdenníkoviny
Dýchám a myšlenky jsou stále tišší. Už je ani nemusím zavírat do zlatých klecí, nebo je nabádat k poslušnosti. I čas se zdá, že okolo mne proklouzává, aniž bych si jej všimla. Ze stěn zmizely barvy, které mi ve snech připomínaly to blednoucí. Začínám se pohybovat s taktickou přesností, která mi byla vlastní před více než nekonečnem. Ráda se třesu strachem z písmenek, která na sebe sypu, abych se nechoulila v rohu před skutečností, která se stala mým stalkerem. Otevírám okono dokořán, pouštím si do svého světa chlad, který mne elektrizuje o trochu víc, než zima rozprostírající se na samotném niterním dně. Chce to vynítit všechny nánosy, které se mi zaryly pod nehty a odmítají jiný způsob, než samovolné vyhnití. Neexistuje způsob, jak se vrátit, ani jak jít dál. Neexistuje nic, co by mi mohlo vrátit můj stín, se kterým bych si přes den podávala ruce a v noci se před ním obracet zády. Je to jako mor, který vás zachvátí a odmítá pustit, dokud vás nedožene až na samotný pokraj jámy, do které se s vděčností vrhnete.
Žiju a probuzení jsou stále rozostřenější. Už je ani nemusím počítat a zavírat do sklenic s názvy jednotlivých dnů v týdnu, neeboť se všechna se slila v jednu lávu, která s sebou bere každou pochybnost a tím mi dláží cestičku na cestě k vykoupení. Začínám se pousmívat nad rutinností, která mi byla družkou před více než nekonečnem. Ráda vytvářím umělecký chaos, kterým vyplavuji všechen kal coby pozůstatek pachuti ulpívající na jazyku. Vzývám osud, aby mi připravil čaj, ve kterém bych mohla provést očistnou kůru a tím se očistit od všech provinění vůči vlastní osobě. Chce to vymýtit všechny trvalé následky, které mi zůstaly jako pozůstalost. Neexistuje pravda, která by překřičela, co se na jevišti odehrálo. Neexistuje nic, co by mi mohlo vrátit přesvědčení, které ovládalo nitkami sebedestruktivní loutku se zapíchanými skutky. Je to jako louže, u které setrváte, když vás spaluje žízeň a v jejíchž usazeninách najdete tu nejútrpnější inspiraci.

Surreální rekapitulace jednoho dramatu

3. února 2014 v 15:16 | Margareth
Když analyzujeme každý atom ušlé relativity, vyplave mi na jazyk to, co jsem kdysi zachytila. Parafráze: "Pokud za ten rok najdeš, alespoň jeden moment, který tě rozpláče a rozesměje, pak ten rok nebyl zbytečný." Tato čtyři roční období, která se prostřídala, byla zásadní pro spletenost mých pohnutek. Začalo to pěnovou pohádkou a skončilo rozbředlou solí. Kříčela jsem smíchem i jsem se prohýbala nepochopením. Prošla jsem cestou, která nelze vygumovat, ani částečně nastavit něčím zdánlivě dokonalým. Nelze odepřít, že lituji, ale ne toho, co jsem prodýchala, ani toho před čím se otočila. Lituji pouze toho, čím byl ovlivněn můj kořeněný mráček, aniž bych si do něj mohla položit své myšlenky.
Ke konci této etapy jsem vepsala v bělost několik slov smáčené okolnostmi. Chtěla jsem si předsevzít mnoho tanečních prvků, ale zázraky jsou uchovány pouze v dětských očích a pohádkách. Z mého vlastního příběhu, stalo se hořkosladké drama, jehož pachuť jen tak vyvanout nelze. Lze jen rozložit svá křídla a vydat se po té své dráze až k nekonečnu plného svých vlastních uskutečnitelných snů, jejichž realizování by nemělo ležet v srdcích druhých. Sundat piškoty, zhasnout světýlka a otevřít svou duši novým zítřkům, které rozhodně budou zářit nevypočitatelností.
A co říct k sudosti, jejíž konec otevírá svůj chřtán? Nedokáže mne spolknout. Vybuduji si novou říši, ve které již budu chtít jen to nejpovrchnější. Nedovolím, aby mne verdikty srazily na záda, ani aby mne donutily vnímat svět chodící po hlavě. Všechno otevírá svůj závěr co nejpřiznivěji a právě to přeji všem.

Provokace k pomoci

3. února 2014 v 15:15 | Margareth |  Knižní recenze
Diagnóza F50DIAGNÓZA F50 - Gabina Weissová
Anotace: Diagnóza F50 souhrnně označuje poruchy příjmu potravy, kterými dnes trpí mnoho žen, a dokonce i dětí.
Novinářka Gabina Weissová je jednou z nich: bez obalu vypráví o své anorektické a bulimické minulosti: o tom, jak do toho spadla, o tom, jak hladověla, o tom, jak do sebe cpala cokoli - od strouhanky až po syrové špagety, aby ze sebe vzápětí všechno zase dostala ven. Otevřeně píše o pobytu na psychiatrickém oddělení nemocnice, o lásce, pro kterou se vzchopila, a o dětech, které jí nakonec zachránily život.
(cbdb.cz)



Tato kniha je upřímnou, přibližně 250 stánkovou autobiografií ženy, která se po dlouhé roky potýkala se "strašákem" jménem anorexie a později i bulimie. Tento příběh by měl přijít do rukou všem dívkám a ženám, které se sebou někdy nebyly spokojené či se nenávidí z nejrůznějších důvodů. Je důležité si uvědomit, že cesta od zdravého stravování k této zákeřné nemoci, je velmi krátká a strmá. Knih o této problematice jsem přečetla již několik, ale žádná nebyla napsaná tak skutečně a bez příkras. Autorčin způsob vypravování mi byl blízký hned od začátku a v některých pasážích mne z toho až mrazilo. Myslím, že je skvělé, že dnešní nakladatelství nevydávají jen ty "hezké" knihy, ale i takové, které mohou pomoct desítkám, možná stovkám podobně smýšlejících a mimo to také těm nelhostejným, kteří chtějí pomoct, ale jsou intrikami zaháněni do kouta. Na začátku je to možná v rukou nemocných, ale později je to možná i jen volání po tom, aby si této "provokace" někdo všiml a podal ruku na cestě z tohoto životu nebezpečnému koloběhu. Doufám, že tento osud ukáže, že mnohdy stačí k "vyléčení" to nejmocnější, co existuje - láska a důvěra.

Ukázka:
Ohromné bylo i to, že nahota při milování s ním znamenala mnohem víc než holou pokožku a moje šaty na podlaze. Před ním jsem mohla být duševně nahá. Věřila jsem mu. Věděla jsem, že mě zná, že mi neublíží a byla jsem mu za to neskonale vděčná...
Bulimie mi připomínala všechno, za co bych se měla stydět, za co bych se měla trestat a co všechno smím nebo nemůžu mít... Já jsem to všechno přísně dodržovala, předtím i potom. Před milováním i pomilování s ním. A někde mezi tím jsem konečně nemuse hrát to hloupé divadlo...

Aspoň trochu o něm

Opravdu jen maličko... Zkusím to zkrátit, ale musím to napsat, protože vím, že to bylo pro mě nesmírně důležité, jak se choval a jak se k celé té mé zatracené bulimii postavil:
Věděl o ní od první chvíle, a světě div se - nevzdal to, když jsem se hned na začátku přiznala, že mi hrabe. Nelekl se ani tehdy, když jsem mu řekla, že už to trvá pěkně dlouho a ještě to asi nějakou dobu potrvá.
Znejistěl, když jsem kvůli němu utekla z domova, ale na zadek napdl. Otevřel dveře, vzal mě za ruku, dovedl k sobě a netušil, jestli mě tam ráno ještě najde.
Zůstal naprosto klidný i tehdy, když jsem denně docházela mezi blázky. I tehdy, když jsem se vracela domů ubrečená nebo zlomená. Nechal mě, ať si to prožiju, ale nezapomněl mě přikrýt, utřít mi slzy a pohoupat mě....
Ale nikdy mne neodehnal, vždycky mě dokázal podržet, i když je přesvědčený, že není ten typ, co to dokáže. A neposlouchal, když jsem ho chtěla odehnat já....
Obdivovala jsem ho za to, že je tak normální.
A že při mně celou dobu stál. Úplně blizoučko.
A že mě držel za ruku, abych neupadla.
A že mi pofoukal kolena, když jsem padala a vstávala, padala a vstávala...
A že to dělal tak dlouho.
Jiný by to možná nevydržel...