V objetí stínu

Sobota v 19:12 | Margareth
Je strašně obtížné posadit se k prázdnému prostoru a zase se naučit psát. Po dlouhé době nečinnosti se prsty třesou strachem ze setkání s klávesnicí a myšlenky neví, zda si zaslouží svůj prostor, kde již nebudou jen nevyřčenými slovy a záplavou prudké řeky, která strhne svého nositele kdykoliv se jim zachce. Je tolik podnětů, tolik inspirace, ale sotva po nich člověk sáhne, už se rozptýlí jako hvězdný prach. A přitom je tolik změn, které poznamenaly mé kroky a výhybkou mne odkázaly jiným směrem, který snad má být příslibem lepší budoucnosti.

Sotva se člověk popere s jednou hrozbou, už na něj cení zuby jiná. Je to jako stín za oknem. Víte, že tam je. Potichu se krčí na parapetu... uplně neslyšně nahlíží oknem až do samého nitra a jen čeká na vhodnou příležitosti, kdy udeřit. Můžete se tisíckrát otáčet přes rameno a snažit se alespoň na malý okamžik zahlédnout svého nepřítele, kterému čelíte, ale nikdy nebudete tak rychlí, aby se vám poštěstilo. Ať už si nesete jakékoliv břímě či křivdu pohřbenou hluboko v sobě a ačkoliv tolikrát budete přesvědčeni, že už se vám podařilo ty bubáky odratit či zatratit napořád, v té nejšťastnější chvilce, kdy vám budou plnou silou motýli narážet křídly do slané tváře a váš smích zapůjčí svůj tón denodennímu šumu velkoměsta, v ten moment se ten stín začne přímit a začerňovat celý prostor okenní tabulky, začne si nárokovat každou světlou chvilku, každý okamžik štěstí. Nedovolí vám polevit v ostražitosti, nedovolí vám položit se do naděje a konečky prstů se nadechnout. Jeden příběh končí, druhý začíná. Jedna překážka je překonána, další stovka jen tiše číhá na cestě za sny. Sny, které se noří do šera. Sny, které stojí právě za stínem, který vrhá negativismus na jakýkoliv střípek naděje, který se rozvírá vstříc novým dnům.


Někdy nestačí jen říct sbohem, porazit zhoubnou nemoc a zadívat se do modrých očí. Někdy je to všechno jen začátek boje s dalšími stíny, které natahují ruce a snaží se vás vlákat do spárů dalšího kolotoče podobného černobílému filmu. Ty stíny se stávají součástí vás. Ať jdete kamkoliv, ať prožíváte cokoliv, jsou tam. Jsou to staří známí, kteří se příležitostně zastaví, když jdou právě kolem. Stíny, které vám dávají pocit, že jste nic. Berou vám smysl vaší existence a lžou vám do kapsy. Snaží se překroutit realitu, snaží se vám namluvit, že to co je teď je jen začátek bez pokračování. Při usínání vám šeptají do ucha, že si nezasloužíte nic jako štěstí nebo lásku, protože jste zbyteční. Cítíte prázdnotu. A pak se podíváte přes rameno a zcela zřetelně vidíte do tváře stínu, který na vás už čeká za oknem...
 

Cesta ven směrem k rozletu

19. srpna 2017 v 23:29 | Margareth
Po dlouhé době se přede mnou rozprostřel prostor plný nočních hvěz a tiché samoty, který nemohl zůstat bez povšimnutí. Napříč dlouhými hodinami toulání se uprostřed cizích písmenek a osudů někdy člověk pocítí pachuť touhy po možnosti se nadechnout, zavřít oči a roztáhnout křídla tam, kde je pro něj nejen dost ostentativnosti, ale především kde se snoubí pochopení s pocitem, že několik málo fluid ještě nezapomnělo číst v mapách rozložitých vět a ještě složitějších souvětí. Není mým záměrem působit jako pohádkář či vypravěč příběhů tisíce a jedné noci, jehož příběhy, které jsou tkány z těch nejjemnějších třpytů neberou konce ze strachu, aby se vlákno nepřetrhlo. Každý má svůj příběh, který někde začíná a někde končí, co když je ale den nocí a sen skutečností? Co když je láska pouhou iluzí, po které všichni paseme a ona se vlastně pouze převléká za prchavý pocit, jehož chuť ještě dlouho můžeme cítit napříč celým korpem? Co když jsou okamžiky, kdy je člověk sám a oddává se nejrozličnějším myšlenkám ten jediný šťastný okamžik kdy se může nazvat volným?
Co když osoba vedle které se probouzíme je jen matným odrazem něčeho o čem sníme a co jsme si pod příslibem jedinečné prchlivosti přikreslili pastelovými tušemi?
Na začátku cukrová vata, na konci příslib přátelství, který se časem rozplyne jako dešťová kapka, která dopadne do vodní plochy na zemském povrchu. A přitom to může všechno vypadat i jinak...
Pohledy se mohou zdát jako ty nejotřelejší sondy do hlubiny duše. Úsměvy se čím dál tím častěji choulí do těžkého hávu ze saténové nervozity. Blízkost se zmenšuje na enormní, ale přitom si zachovává svůj bezpečný odstup na jeden prst, který v okamžiku překročení hranic rovná se urudované explozi. Slova plynou jako řeka, která se neustále obměňuje novými prameny z právě očištěných studánek. Relativnost ubýhá stejně jako hvězdy odpočítavající osudovost okamžiku. Ta nejevidentnější znamení se vyskytují v nejnepravděpodobnějších podobách a formách, zatímco dojde k prvnímu letménu doteku, který sova spatřen, již zahlašuje zpětný chod a snaží se splynout v ordinérnosti šedi. Očekávání, obavy, úsměvy, zasněnost,... jen malý krůček k tomu opájet se příjemností parfému či představám prvním kroku.
Kde něco končí, něco jiného začíná. To, co bývalo považováno za ztělesnění fatálního bezpečí, obrací se v prašnou dušnost zlaté klece. Nic není trvalejší než svět a přesto pro něj shledáváme metaforu v černotě oceánu. Co nebude teď v tuhle chvíli vzhledem k těkavosti a křehkosti bytí, nemusí býti za okamžik spadnutí zrnka písku. Možná je skutečně pravda, že člověk může být skutečně šťastný teprve v okamžiku, kdy bude volný. Nelze ale čekat, až do slané nedokonečnosti dolétne i to poslední zrnko písku, které uvolní klíč vedoucí z pevnosti Alcatraz.

Předurčení k hlouposti

22. dubna 2017 v 16:25 | Margareth
Je to už pěkných padesát pátků, co jsem se naposledy zavítala, abych sdělila co nového se událo ve světě metafor a přirovnání, kterému nikdo krom několika výjimek nerozumí.

Pokud se ohlédnu přes pravé rameno, můžu vidět přeplněnost diáře, který hraje všemi tóny, barvami i sekundami. Zvolila jsem si cestu na laně, na kterém není vždy jednoduché řídit své kroky a přitom v ruce neustále svírat stejné misky vah. V běhu přes překážky v podobě francouzských lexémů pod palbou každoměsícčně hledaných porcelánových položek ze seznamu se opět ocitám před výhružkou vyloučení. Když se podívám přes rameno levé, nachází se tam už přes rok lehký duhový opar přítomnosti někoho, kdo mne snad vspustil býti součástí sebe samého. Letmý dotek, který pod sněhovými vločkami dokázal rozzářit pozdní nebe a nemilosrdně vyvolat dřívější svítání. Kdyby se snad někdo ptal, co vidím za sebou, ve vzduchu se vznáší otazník v podobě symbolu raka, který mne dostatečně trápil v době, kdy slova upláchla opačným směrem, tedy směrem druhotných realizací, které se tvrdým bojem prorvali až do popředí. Má odpověď by byla stejně zmatečná jako můj častý volný běh myšlenek, který pod tíhou formulací nabývá ještě zmatečnějšího významu bez možnosti tradukce. Neustále se rvu s hrozbou, jež mne doprovází na každém kroku a dokázala se implementovat do mé každodenní rutinnosti v podobě temného stínu, který se vždy objeví, když se cítím nejvíce slabá a když tma halí den do svého sametového pláště. Nikdy není konec a možná, že nejen život je cestou po kruhovém objezdu, který nemá možnosti k odbočení. Všechno je relativní a všchno je tak, jak má být. Nelze litovat svých činů, nelze litovat ani sama sebe, neboť právě v lítosti a bolesti se rodí ta největší síla, která dokáže přesvědčit i ty největší zarputilce o své neohrozitelnosti. To, co dříve zdálo se býti překážkou, nyní nezanechá ani tu nejmenší stopu na duši. To, co se dříve stálo nepřekonatelně obtížně, nyní se snadno překoná a jedinou daní bývá touha po krátkém odpočinku, kterého se poslední rok tolik nedostává.
Ať když člověku začne zatékat na chodidla, uvědomí si, co je skutečně důležité. Nevěřím v to, že každý otřes v podobě malého osobnostního zemětřesí mění charaktery a postoje. Nikdy a nic nedokáže změnit podstatu člověka, se kterou byl zrozen a se kterou se učil prvním krůčkům. I když člověk okusí, jak chutná hořskost na samotném dně, nepohne to s ním více než drobný neúspěch, který je zaviněn jeho vlastním přičiněním, lží anebo chybou. I ta největší zhoubnost není nic než jen pocit, který je nám více méně znám a se kterým se člověk naučí žít. Možná veskrze životní zkušenosti se člověk může poučit, ale nikdy nikdy se nenaučí moudrosti, kterou je na něj mířeno ze všech koutů a on jen uhýbá, namísto aby ji vyšel vstříc. Všichni budeme vždy dělat stejné chyby a opakovat je donekonečna, dokud zvuk šicího stroje nezastaví.

Možná všichni nesou stejní a nejsou stejně hloupí, možná je to jen život, který nás předurčil k soustavičnému bytí, aniž bychom byli schopni najít jakýkoliv smysl v etapách, kterými jsme prošli anebo jimi procházíme. Můžeme stokrát proklínat bohy, že nám předurčili takový osud, ale ačkoliv si projdeme peklem, na konci cesty zůstaneme stejní jako na začátku naší pohádky o životě.
 


První máj samoty čas

1. května 2016 v 13:53 | Margareth
Hedvábnými pravidly překrýt zrak, pastelovými představami svázat ruce, nelítostně vytrhat peříčka z čerstvě narostlých křídel a ruce nechat volně ležet v klíně. Doufání je to jediné co může nahradit dusivý kyslík a naděje je to jediné, co dá se všroubovat do lampy místo žárovky. Zpřetrhat veškerá vlákna utkané ze společných vzpomínek, přilepit špičky zpět pevně k zemi, odložit štětec a barvy zas předat těm, kteří v ně ještě věří. Nestačí jen dokola dávat život novým papírovým labutím a svým dechem předat jim své idéaly. Tisíckrát můžeme věřit, že sny se mohou snoubit s realitou. Že je možné někomu darovat kus sebe, přičemž se neztratí v čase společně s vyhozenými použitými jízdenkami na autobus nebo časem vybledlými pohlednicemi. Láska na první pohled neexistuje, a nezmění to ani fakt, že všechno je najednou pohlceno curkovým obláčkem. Stále častěji se vám před očima promítají staré lásky jako na černobílém plátně a vy se snažíte vypočítat, zda už jste všechny své pokusy milovat a být milováni nepromarnili.

První máj lásky čas...

Moje první láska, zároveň spálení mostu přes navždy, světluščin epitaf. Byli jsme příliš mladí na to, abychom dokázali koexistovat a tolerovat. Zbylo jen vybledlé místo po prstenu přislibujícím pohádku až navěky.
Vlastně to bylo ještě dříve. Dulcinea, rozčesávání vlasů vonících po heřmánku, schovávání se v dlouhé luční trávě a něžnost. Realita jej zraňovala, nebylo mu souzeno přejít tu hranici k ztrátě snů. Vznesl se k nebi jako balonky, které mi tak často nosíval a já se ráda dívala, jak stoupají k nebi.

Epizoda s nosorožcem... a přesto jsem nikdy nebyla tak očarovaná. Všechno bylo skutečně jako z pohádky Tisíc a jedna noc. Vůně vonných tyčinek, fialkový sirup v bílém víně... Rozbití lampy a rozšlapání každičkého střepu na okem neviditelný prach. Bolelo to hodně, ale nedokázala jsem přimět své perceptory, aby to pochopily a dovolily mi alespoň jedinou slzu.
Spoustu krátkých novel, které napsal život sám a žádný autor by se za ně stydět nemusel. Každá láska v sobě zanechá pachuť čehosi, co už navždy bude vpleteno do chuťových pohárků a bipolárních neuronů. Pak přijde nemoc a veškeré činnosti se smrsknou do rekapitulování, zpytování a balancování nad propastí...
Poslední kapitola ještě čeká na svůj (ne)konec, ale přesto otevírá tu tajemnou místnost plnou samoty a přemýšlení. Myšlenky se v hlavě víří jako prach a ačkoliv se jednotlivá vlákna snaží ty malé potvůrky pochytat, vyznívá jen zlomyslný smích do ztracena...

První máj samoty čas...

V tomto roce přesdržkovém

11. února 2016 v 16:51 | Margareth
Občas každý neví kudy kam. Je těžké najít tu správnou náruč nebo ten správný cíl. Od pátého k tisícému, od ničeho k utopii. Plácám se a všechno mi přerůstá přes hlavu. Ničím vše, co jsem měla nebo si myslela, že mám a stává se ze mne Ta Druhá. Černá, kam se podívám. Slzy, divoké noci, nezodpovědnost, zlost, agrese, ten přetlak, hlasitý tlukot srdce... Jak má člověk ještě někdy najít cíl, když se smířil s tím, že co nebude doteď už nebude vůbec? Mám pocit marnosti, který mne naplňuje a naráží o strany mého nitra. Milovat, dýchat a žít... proč vlastně? Kdykoliv může přijít neviditelná ruka osudu, která změní naprosto všechno a přesto nic. Svět se nepřestane točit, ale vy přijdete o část sebe sama, kterou už prostě nemůžete jen tak vytáhnout z kapsy a zase se s ní sžít jako dříve. Sebedestrukce je až moc silná a já mám obavy, že mne nespasí ani kvalitní drogy, natož láska. Miluji... anebo ne? Dýchám... anebo se jen snažím prostě neumřít, ale dohnat se až na okraj propasti, kde bych cítila více, než jen lhostejnost a bezhlavost.

Ta Druhá tu byla a vždycky mi říkala prostřednictvím všeho, kam se nechci dostat. Měla mne v moci a málem mne zabila. Několikrát se mi pokusila vzít život z otevřených zápěstí a darovat mi tak křídla. Šeptá mi do ucha, dýchá na krk, až mnou projíždí ostré zářezy minulosti. Cítím se odevzdaně a neschopně zase pevně uchopit kormidlo. Třesu se a vůně třezalky prostupuje vzduchem. Mrzí mne fialové balonky uchopené s několika kapkami krve i slova vykřičená na nesprávných místech při nesprávném artikulování. Ta Druhá... vždycky mi říkala, co mám dělat a neznat hranice. Snažit se přeletět útes, ačkoliv postrádám genetické predispozice. Snažit se cítit a nezbláznit se...

Jediný záchytný bod znamenající svět... domov? nebo nepřátelský tábor? láska či zákopová válka?


Čekací smyslubezbarvost

27. ledna 2016 v 0:11 | Margareth
Od embrya, možná snad ještě dříve ve světe provazolezců s dokonalým smyslem pro rovnováhu, čekáme. ulpíváme na jednotlivých kmitech hodinové ručičky, která se vždy pohybuje stejným směrem. Upínáme se k relativitě zakleté do marnosti a ztracenosti. Zabředáváme do termínů a vydáváme se na bitevní pole, kde zase a zase jen čekáme na něco, co sami neumíme pojmenovat. Je to snad onen smysl života? Je to snad zplození našich duší? Nebo snad světlo, které nám svítí na cestu a ukazuje směr, kterým se (ne)vydat? Nanebepění....


Tisíckrát se ocitnout uprostřed okamžiku, jenž znamená svět. Může vonět po slaném moři anebo klidně po sladkém karamelu. Ševelení hlasového fondu rozproudí krev a zamává s tlakem neuvěřitelnou eskalací. Hledat odpovědi sami v sobě zdá se jako ronění slz uprostřed oceánu. Zase nezbývá než čekat na hodinu pravdy možná ukrytou v bordó chuťové plnosti vína anebo jen zamíchanou lžičkou od medu v čaji. Slova jsou jen slova a teplá náruč může promluvit. Bezpečno, důvěrno... neznámo, rozevřeno.

Využít každý den a hodin za hlavu starosti lepící se na paty během denodenního stresu. Umět se vyšplhat na lano a držet balanc. V rukou svírat dvě plné váhy vyváženého poměru přírodních drog a cítít se high. Radovat se z maličkostí, zabořit nos do deky vonící po levanduli a vzpomínat na ten den, kdy se všechno začalo točit opačným směrem, zatímco ostatní čekali v závětří. Nikdo nikdy nepočká. Nic nikdy nepočká. Ať už člověk věří, že Bůh je neruda žijící v Bruselu anebo doufá v život "po tom", mám tušení, že fyzikální zákony jsou malinko dál. Nelze vyreklamovat deoxyribonukleovou kyselinu ani zmrazit buňky umožňující stárnutí. Nelze přetočit čas a vrátit hořkosti vyslovené a způsobené. Nelze vrátit pár zářezů v zápěstí ani nevyléčitelnou nákazu. Nelze trpět břečťanovým efektem. Neustále se přehrabovat v kartotéce minulosti a vzpomínek vede jen do kruhového objezdu bez výpadovky.

Čekací lhůta nejde zkrátit a hodinové ručičky přetočit lze pouze manuální bio převodovkou, a tak stále postrádám význam slova "čekám". Možná je plné významů, která umíme vyjádřit vzorci vycházejícími z logických postupů anebo využít poznatků ze sémantiky. Můžeme jej rozpitvat do nejmenšího prvočinitele, ale zda se tím dohrabeme k něčemu konkrétnímu, si nemyslím. Úsilí si zvolí transparentní barvu a zmizí společně s rozedněním. Rozjetý vlak nezastavím. Mohu vztáhnout ruku po záchrané brzdě, naivně otevřít dveře za jízdy či se pokusit vyskočit. Důsledek bude patrný v zápětí a není asi třeba jej dopodborna popisovat. Proč je tedy na seznamu našeho slovníku sloveso "čekat", které je tak prázdné a bezbarvé.

Ty nejmalichernější jednotlivosti způsobují popletenost fotonů, kteří se vydávají vstříc osudovosti. Mnohokrát oči slzí pod palbou písku anebo rány pálí při kontaktu se solí. Břemena sestávající se ze stále těžších zátěží vytváří pro formu skolióze moderní doby. Nelze ale jen sedět v tureckém sedu s dlaněmi v klíně a očekávat, že vše přijde samo a nakopne silou spánek podněcující osobní kroniky. Nemyslím, že citové smetí nezbytně patří na skládku, ačkoliv generální sanitace probíhat musí. Na druhou stranu kdo by rád v světluščině epitafu měl "čekal jsem a nedočkal se".

Ačkoliv vím, že budoucí dny pravděpodobně budou ve znamení stresu, křiku, slz a marného usílí dokořeněného kapkou korýšové komplikace, a pravděpodobně se budu milionkrát rozčilovat při vyvracení pravd druhých. V jednom musím šepotem přiznat, že pokud bych zázračné noci nevyčarovala novoroční kouzlo, nikdy bych se neocitla uprostřed zázračného zázraku.

Nový konec se starým začátkem

9. prosince 2015 v 0:35 | Margareth |  Týdenníkoviny
Asi každoročně touhle dobou, kdy vzduch začíná vonět po skořici a bergamotu, do mysli se vkrádá skrze domácí krb trudomyslnost a skrze nastevřené okno sotva vybledlé fotografie vzpomínek. Snad došel inkoust, snad je to jen důsledkem přibývání zářezů v nitru dřeva. Za každý měsíc bych byla schopna napsat někomu dopis, ale jakou napsat na obálku cílovou adresu? Vážená ztracená iluze? Drahá záda bývalé lásky? Nejbližší zklamaná víro?

Sentiment se pravděpodobně vypařuje z nepopsaných listů nového kalendáře, jehož hřbet zdobí známý vzorec uplnulé dvanáctiměsící plus jedno další navrch. Nikdy jsem nebyla dobrá v matematice, ale je v mých silách si odměřit ten další úsek, který mne zase o něco přiblížil k neznámu, jež nedokáži popsat. Nevím, zda se těšit tváří v tvář neurčitému amorfu, z něhož necítím nic, než desinfekční odér neposkvrněnosti. Je třeba položit na misky vah to, co bylo a uvědomit si, která strana zvítězila. Jeden můj blízký přítel mi řekl, že tento rok pro mne byl jízdou na horské dráze. Bezesporu měl pravdu, ale co když tak vypadá naprosto každý? Co když má dětská záliba v adrenalinu, děsivých kolotočích a nejrůznějších hazardech přetrvala a je právě tou a jedinou hnací silou, jenž mne pohání vpřed, aniž by byl čas na krátké zamyšlení?

Ať už má pravdu kdokoliv, je třeba nechat si změřit oči, přeleštit si úsudek a nalít si čisté vody. Začátek byl až opojně krásný. Celý první půlrok byl velkou směsicí pocitů smíchaných v jediný koktejl, který jsem vypila až do dna. Ať už je řeč o milostných eskapádách, zkušenostech s nemocničními zřízenci všemožných oddělení, anebo o úspěšném zakončení jednoho stádia celoživotního vzdělávání. Namísto následování bílých králíků, naučila jsem se sledovat kroky dospělosti. Přišlo nazmar hodně podpatků a bylo potřeba notné množství sterilního obvazového materiálu, ale jsem až tady. Přežila jsem rakovinu a pochopila, že můžu být i sama. Naučila se říkat ne, občas vrazit svým pocitům náhubek a zatlačit je pěkně zpátky za žebra, kam patří. Vlastně jsem na sebe docela pyšná. Ano, stálo mne to pozbytí více než je vysoká cena. Ztratila jsem lásku, opustila svůj základ všeho a praštila pěstí do stolu, ale naučila jsem se úplně novou řeč. Naučila jsem se i poslouchat místo ostatních především sebe. Možná jsem zestárla, možná stále potají brečím do polštáře kvůli jednomu z mnoha konců. Přežila jsem ale rakovinu a to je něco, co s vámi zamává. Ještě předevčírem jsem se balila do deky utkané z nářků a apatie, včera ještě úplně nerozuměla všem lékařským termínům, ale dneska vím, že určitá rozhodnutí jsou správná. Chirurgické zákroky lze aplikovat i na tak trochu jiné orgány.

Uklidila jsem staré fotografie, vyčistila e-mailovou adresu a už dávno věřila moudrým slovům o vyhazování citového smetí. Já si ty pocity nechávám. Zavřu si je do papírových krabic, roztřídím podle ročníků a uschovám na okamžik, kdy si bude třeba uvědomit, proč jsou věci tak, jak jsou. Proč jsem udělala takový řez a proč můj krok nevedl po cestě, ale přes trávník. Každý hledá sám sebe a kdo říká, že ne, lže. Nikdo pořádně neví, kdo je, dokud nezažije veškeré životní situace a eskapády, které mu může osud nachystat. S čím tedy vykročit ku poznání? Děláním chyb a opakovaným zakoupením vstupenek na ty nejdivočejší atrakce, protože jenom tak se dá vytěžit z okamžiků maximum chutí, dojmů a starých začátků, jež dopomohou ke šťastnému novému konci.

Volnočasová onkologie

2. listopadu 2015 v 21:03 | Margareth |  Znamení raka
Chuťovým pohárkem poškádlit sněhovou vločku ulpívající na mrazem zkřehlém rtu, vybalancování se slanou kapkou odpadávající z oka a stékající až ke klíční kosti, pocítění studené jehly procházející podél páteře při mylném kroku zbloudilého deště, hra na schovávanou se stínem když pouliční lampa pomrkává ve tmě sloužící noci, zaboření nosu do vlasů vonící po senu vyhřátém paprsky letního parna, exploze koktejlu pocitů mísící se v šejkru vlastních útrob při zpozorování periférním viděním blížící se osobu srdci známou.

Poletovat v časoprostoru a střídavě kmitat mezi minulostí a budoucností, aniž by přítomnost byla zachycena byť v malinkém okamžiku. Zavřít oči a odletět na křídlech poezie do neznáma, kde neexistuje povinnost a oddanost. Nesoustředit se na úkony podobající se martíriu spleteného v chomáč prachové byrokracii či obligátní poslušnosti uzavřené do kruhu bez možnosti útěku k někomu, kdo by neznal světluščin epitaf ani historii entomologického zjevení, který se nahodile objeví aby napáchal ještě větší proměnu. Vždycky se nabízí možnost vybrat si, ale co když je osud tak zfatalizován, že není než právě jedna možnost ke které všechny cesty směřují tou nejkratší cestou bez jediné křížové cesty či osvoboditelské mise. Čekat na rytíře se nevyplácí. Čekat na pomocnou ruku, která pohladí a nabídne svou sílu v okamžiku když vám se vlastní nedostává, se nevyplácí dvojnásob. Prý je vždy vhodná doba udělat, co je správné. Vždy je nezbytné vše ztratit a začít odznovu s čistým štítem s potiskem rodového erbu. Království za koně? Bojovat anebo utéct s davem v pokušení přežít?

Kde se schovat?


Rozeběhnout se k barevné zátopě usínajícího parku, smát se způsobem zapřičiňující svalové křeče a slané vrásky kolem očí, nechat na jazyku rozpustit růžovost upatlaného cukrového mraku, chvět se při vybavení si odlesku svíčky v čajem zahalených očích.

Odpustit.

Vzít si do ruky knihu, zabalit se do deky a na dlouhé hodiny zapomenout na strasti zvýšených markrů a blížícího se termínu mezníku, jenž má tu nejvyšší pravomoc určovat osudy příštích nádechů. Člověk je vždycky nakonec sám, ačkoliv se nachází uprostřed kolektivu známých tváří. Některé ukotvení nezná vyvolených a podle toho rozhazuje zbrkle rukama. Možná zítra, možná nikdy. Možná nikdy, možná navěky. Co je v životě důležité?

Co když člověk už nechce být definován větroplachovitostí. Byl by ochoten položit na oltář své volnomyšlenkářství a stát se jangem. Pak dozajista je evidentní, že je to logické a v této nesmyslné paradoxnosti má na čele punc znamení raka, které se den ode dne prohlubuje a vpíjí se do celého organizmu. Implantuje se pod kůži, zajišťuje ztrátu vlastní sebezáchovy, mění charakter a otevírá bránu na samotném prahu pekla. Rozpoutává válku ve všem co jsem doteď znala. Nic nedává smysl a přesto je to více než jasné. Není šance návratu. Není šance cokoliv změnit. Stávám se otrokem a loutkou. Pokládám hlavu na křídla motýlího efektu a čekám na první lavinu, jejíž hřmění už zdálky slyším. Čekat a čekat dokud z oka nedopadne poslední slza rozpoutající válku o život samotný.

50 knih k přečtení než zemřu

10. října 2015 v 12:12 | Margareth |  Znamení raka
Celkem dobrý paradox, že před zhruba 3 měsíci jsem si pořídila záložku "50 books to read before you die". Bůh má skutečně smysl pro humor. Kažodpádně bych se tedy ráda o tento seznam podělila. Možná to nebude mít smysl, ale třeba to stihnu, aniž bych musela nutně zemřít.

THE LORD OF THE RINGS TRILOGY - přečeno
1984 - v knihovně
PRIDE AND PREJUDICE - přečteno
THE GRAPES OF WRATH
TO KILL A MOCKINBIRD
JANE EYRE - přečteno
WUTHERING HEIGHTS - přečteno
A PASSAGE TO INDIA
THE LORD OF THE FLIES
HAMLET - přečteno
A BEND IN THE RIVER
THE GREAT GATSBY - přečteno
THE CATCHER IN THE RYE - přečteno
THE BELL JAR - přečteno
BRAVE NEW WORLD
THE DIARY OF ANNE FRANK - přečteno
DON QUIXOTE - přečteno
THE BIBLE - v knihovně
THE CANTERBURY TALES - v knihovně
ULYSSES - v knihovně
THE QUIET AMERICAN
BIRDSONG
MONEY
HARRY POTTER SERIES - přečteno
MOBY DICK
THE WIND IN THE WILLOWS
HIS DARK MATERIALS TRILOGY
ANNA KARENINA - přečteno
ALICE'S ADVENTURES IN WONDERLAND - přečteno
REBECCA - přečteno
THE CURIOUS INCIDENT OF THE DOG IN THE NIGHT-TIME
ON THE ROAD
HEART OF DARKNESS
THE WAY WE LIVE NOW
THE OUTSIDER
THE COLOUR PURPLE - v knihovně
LIFE OF PI
FRANKENSTEIN - přečteno
THE WAR OF THE WORLDS
MEN WITHOUT WOMEN
GULLIVER'S TRAVELS
A CHRISTMAS CAROL - v knihovně
HUCKLEBERRY FINN
ROBINSON CRUSOE - přečteno
ONE FLEW OVER THE CUCKOO'S NEST - přečteno
CATCH 22 - v knihovně
THE COUNT OF MONTE CRISTO
MEMOIRS OF A GEISHA - přečteno
THE DIVINE COMEDY
THE PICTURE OF DORIAN GRAY - přečteno


Opiátová královna gangu

28. září 2015 v 20:09 | Margareth |  Týdenníkoviny
Probudit se v čistém saténu, nad hlavou mít baldachýn. Dopřát si čerstvou kávu až do postele a vedle sebe mít Jediného. Nezačínat den starostmi a bolestí hlavy, nýbrž úsměvy a bezstarostností. Bílá, stříbrná... tak si představuji barvy dotvářející iluzi jakéhosi mlžného oparu postrádající smysl.

Mám tu skvělou příležitost pyšnit se snovou prací, na kterou se špičky prstů dosahuje jen těžko. Dennodenně vstávám brzy a spát chodím pozdě. Jen aby ve mne svěřená důvěra nebyla ničím podmáčena a vše bylo tak, jak má. Získávám na sebejistotě a učím se novým věcem, ke kterým bych jen jako studentka neměla nejmenší přístup. Šplhám se po žebříčku směrem dolů, aniž by mi to významně docházelo. Odmítám vidět druhou stranu barikády a nechci zvolnit. Nechci odejít a vykouzlit tak úsměv na tváři mnohých. Čím dál tím více přicházím do kontaktu se slavnými osobnostmi a čím dál tím více mi ujíždí poslední vlak.


Zhubnout 10 kg, dostat se na pokraj sil, spát 12 hodin, opíjet se, bavit se se smetánkou a v nestřežený okamžik si přepudrovat nosík neidentifikovatelným práškem s všelijakými účinky. Pobíhat hystericky po pokoji jako uvězněná moucha v láhvi. Narážet do stran a utápět se v morální kocovině, která jen tak neodezní. Jednou možná všechno bude zapomenuto, možná se vrátí jako obrovská pěst samotného boha. Nikdo neví, co přinese zítřek. Nikdo nevím, co přinese tato hodina. (ne)Vědomí blížícího se mezníku nad hlavou odtikává každou sekundu navíc a tváří se jako sama štědrost. Co na tom, že obvykle u kormidla poletuje mozek, když vlastní otěže do rukou převezme ouze impulzivnost a touha pod odpoutání se od života, který nikdy nebyl a nebude vaším vlastním příběhem s dobrovolně zvoleným koncem. Všechno se smrskne do jediného okamžiku, všechno vás pohltí a snaží se vyvrhnout jako špatně strávenou potravu. Na malinký okamžik snad zatoužíte stát se břečťanem, jehož kořeny sahají až někam do hluboké historie vedle někoho, komu neustále přisuzujete prvopočátek ztráty vlastního uvědomění si. Je těžké nenechat tahat za nitky nikoho jiného a umět říct ne. Dokázat přijmout odpovědnost za vlastní činy a nebýt jen marionetou, který každý vláčí po jevišti mezi jednou gumou vedle druhé, až stojí na záchodcích a v ruce svírá pětitisícovou bankovku. Nikdo na světě nerozumí, nikdo na světě tu není, aby řekl "dost". Nikdo nedokáže vzít kolíky a vytyčit ty pomyslné hranice, za které už není povoleno jít. Za které už je to vážně přes čáru. Za nimiž už se z člověka stává hazardér s vlastním životem i životy druhých. Nejde o závislost nebo o hloupost, nýbrž o tu touhu vykolejit a zavzpomínat si na časy, kdy se nemuselo vyrůst. Mohlo se vyvádět, nosit roztrhané džíny, být každý měsíc v náruči někoho jiného, ale především díky sdílení nebýt nikdy sám. Patřit někam a necítit se jako vyvrhel ve světě pětitisícových bankovek a několika pilulkách ukrytých na vlastním dně.

Nadbytečné vědění ku (ne)štěstí

5. září 2015 v 9:48 | Margareth
Nesmrtelnost brouka je jen relativností, která číhá v opodál a čeká na svůj partizánský skok čelem vzhůru. Není možné napít se dna plného nicoty a přitom si pískat do rytmu tlukotu srdce. Setrvačnost proplétá se davy na ulicích, ale pravý smysl prosím nehledejme. Nic není takové, jak se nám optický klam snaží vnutit do našich sítnic a zamotat jim hlavu rozbouřenou hladinou barevného jasu. Člověk se může dotknout stínu, dívat se do oparu utkaného z tajemství, okusit chuť zakázaných plodů nebo jen se toulat po vesmírných galaxiích a snažít se utrhnout růži bez trnů. Co je ale teď, nemusí se nutně vplynout v déja vu anebo vtisknout se do paměti minulým či futurocentrickému zhmotnění se sebe samého. Rozprostíráme se teď, v tomto okamžiku a přesto můžeme pociťovat lehký závan absurdnosti, která je nám osudem daným vlastním mířením ještě vlastnějších kroků. Všechno uzavřeno je do slepé uličky zakončené kruhovým objezdem, ze kterého neumíme jen tak vyhodit blinkr a vydat se na výpadovku do nikam.

Ne vždy je možné pochopit entomologické zákony anebo se vyznat ve fyzikálních rovnicích. Každý z nás denně řeší milióny rébusů, které připomínají spíš rovnice o několika neznámých, než abychom byli schopni dobrat se ke správnému výsledku. Nevím, jestli chci být obětí oblíbeného "učíme se celý život" a jestli sladká nevědomost není právě tím ukazatelem, na který je nejsnazší mířit. Snažíme se denně urazit tisíce kroků po skále, která ale již dávno začala podléhat erozi. Nevím, zda panika, která se šíří Evropou jako epidemie je spíše prvními signály plnění bliblické katastrofy, anebo prostě jen snaha o informovanosti za každou cenu. Co na tom, že někde se něco přifoukne, jinde umaže a výsledkem je naprosto zkreslená verze reality. V době antické filozofie by se určitě mistři radovali. V demokracii má každý právo na vědění a data. Nikdo ale už neřeší vzlety a pády, které vznikají z her kvalitních gamblerů, kteří přesně ví, jak pohybovat figurkami ve prospěch společnosti samozřejmě. Nedávno jsem v jedné knize četla, že lidé jsou prostě jen zvířata se základními pudy, u kterých se jen trošku zvrtla ta věc jménem mozek. Nemáme předpoklady k tomu mluvit tisícem jazyků anebo si do hlavy všroubovávat velkou násobilku. K čemu nám tedy bude, když nám partner oznámí, že má už x měsíců malinko záletné tendence, anebo si přečteme, jak moc nás ohrožují 100% ekologicky odbouratelné vlny z jihu. Zlepší to snad kvalitu anebo kvantitu našeho života? Jsme snad naprogramovaní tak, abychom si uměli poradit s problémy v jejichž řešení máme svázané ruce a namísto jen křičíme slova na všechny strany a voláme do ztracena po nějakém výsledku? Jestli existuje perpetuum mobile, tak zde se nám nabízí ten nejjednodušší příklad z praxe.

Citová zbytečnost

7. srpna 2015 v 23:18 | Margareth
Lidé přicházejí, lidé odcházejí. Tisíckrát si můžeme předsevzít nešlápnout ve stejné struny, ale v důsledku se chováme naprosto stjeně absurdně jako kdy dříve. Když se řekne slovo "emoce", v mysl mi zkrátka musí vplout slova:

Existuje citový odpad, produkovaný dílnami myšlení. Jsou to bolesti, které už pominuly a teď nejsou k ničemu. Jsou to různé zábrany, kdysi důležité, ale v současné době zbytečné.
I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí.
Jeden přítel říká: "Patří to přece k mé historii. Proč bych se měl zbavovat citů, které poznamenaly mou existenci?"
Bojovník se usměje, ale nepokouší se cítit něco, co už necítí. Mění se - a chce, aby jeho city s ním držely krok.
Paulo Coelho, Rukověť bojovníka světla

Někdo vkročí na naši pouť, v jeho očích odráží se až jistý příznak něčeho známého, ale když před vámi na stole leží klíče označené jako vratka, dojde vám, že vlastně až tak o nic nejde. Od mala každá holčička sní o svém princi na bílém koni, touží po své pohádce bez konce, anebo alespoň po konci s dobrým koncem. Nikdo ale nahlas neřekne, jak to doopravdy je. Jak za tím snem jít, jak ho sevřít v dlani a nedovolit, aby se jeho prchavost vytratila s posledním závanem známého parfému. Nevím, zda je zcela zdravé opouštět člověka a myslet na zpřetrhání předchozí. Dívat se do očí a hledat za nimi někoho jiného. Milovat osobu, která dávno zvedla upuštěný bílý kapesník a opatrně se snaží nepopíchat o svůj nový foton či tón. Stýskat si po rafinovaně nastražené bombě pocitů, každou chvíli trudomyslnosti skrývat do vůně uschlých bylin. K čemu je topit se v sentimentu odžitého a přehlížet to, co se odehrává v zorném poli relativní přítomnosti. Ne, nelituji větroplachovitosti, ani rozvázání tkaniček a rozběhnutí se na opačnou stranu, než na tu která mi byla zadána třetím činitelem. Možná v jádru samotného ohryzku pocítím lehkou hořkost, možná rozpustím myšlenky na kapalné skupenství a pro jednu noc schovám všechno do polštáře. Zbudou jen jizvy, které uštědřeny mi byly na fyzičnu i psychičnu. Zatímco přemýšlet budu nad tím, jak je "milovat" vlastně nemysl při kterém si člověk hodně přidá, něco ufoukne, aby nakonec stejně skončil sám. Ať už je pravda, že člověk může milovat i natřený kámen, anebo slova písně Johnnyho Cashe, možná je skutečně nejhezčí láska ta, kterou ztratíme, ale v sobě si ji uchováme po několik dalších podobných eskapád. Všechny další pokusy o navázání společenského života jen čerpají a vyživovány jsou z těchto kouzelných okamžiků, které se halí do Aladinova pláště a vystupují z páry ranní kávy oslazené medem.

Možná člověk musí chvíli ztratit všechno a učit se znovu od začátku, jako když slepec hmatá po (ne)známých předmětech a vytváří si vlastní černobílou realitu plnou představ o skutečnosti. Je těžké přijít o svůj svět, který se prolínal s jiným, ale mnohem horší je snažit se utopit své chyby v opacích a když dojde k lámání chleba, stát opodál jako cizinec kterého se to netýká. Nikdo mi nikdy neřekl, že můžu být i sama a že můžu milovat i někoho, koho jsem sama poslala pryč. Že vlastně tahle láska člověku dává mnohem více, než život po boku rádoby perseverace na znouzectnosti. Třeba shořím dříve, než přijde pravý čas na to se omluvit a pokusit se proměnit lišku v růži. Rozhodně ale je to lepší verze existence plné lhostejnosti, nezájmu a dekadence. Teď odbíjí ta relativnost, která mi už nějaký pátek klepe na rameno, strká mi do tašky komiks La Célibataire a odmítá citové výlevy obdobného charakteru. Na konci totiž nic z toho nemá sebemenší smysl. Ani emoce, ani chlad nezmůžou nic, pokud z já a ty nejsou my dva.

Mediální balóny kontra realita

13. července 2015 v 23:59 | Margareth |  Týdenníkoviny
A dost! Proč je pořád tak nezbytné pro společnost ze všech stran poslouchat aktuality týkající se (e/i)migrantství? K čemu je dobré namísto trávení času s přáteli a blízkými u jídla, vína a chansonů, neustále zabředávat do témat a problematik, jejichž podstata je pro nás nejen neřešitelná, ale především frustrující a chuťberoucí.
Existovaly doby, kdy neexistovalo nic jako média, nafukování pozitiv i negativ a smýšlení jakéhokoliv konfliktu do světa-končící apokalypsy, jenž klepe na hraniční dveře a čeká jen na svou příležitost, aby vtrhla a výpalila vše, co ji přijde do cesty. Nedávno jsem překládala jeden britský článek do českého jazyka, který se týkal meteorologie a předávání zpráv o počasí v britských médiích. Dlouho jsem se tak nepobavila nad ironickým přístupem autora, který je vlastně v podstatě dost typický a lze označit jako český humor. Autor dokonale vystihl nejen rosničkové zprávování, ale dokonce i charakter médií, jejichž hlavní marketingovou strategií je šokovat, děsit a podnítit panikaření. Denně se díky svému zaměstnání setkávám s lidmi z celého světa. Stydím se za to, že když za mnou před pár dny přišla trojice "arabsky" vypadajících jedinců před druhou ráno, neměla jsem z toho dobrý pocit. Obzvlášť po té, co s sebou měli mluvčího obstojně hovořícího česky. Stydím se za to, že jsem díky tomu chaosu, který vládne, dostala strach a naprosto nesprávně jsem zaškatulkovala někoho, koho jsem ještě nestihla poznat. O půl čtvrté ráno se ale karty docela promíchaly... z občana ARE se vyklubal syrský rodák s velmi pěknou angličtinou, se kterým jsem strávila příjemných pár hodin nad diskutováním o tom, co se děje u něj doma, i v severní Africe. Překvapilo mne, že ačkoliv Abdull je muslim, dívá se na víru racionálně, líbí se mu Česká republika i mé rodiště a vůbec nemá nějaké tendence šířit osvětu v podobě radikálního islámu. Naopak! Považuje vše za hloupé a to z obou stran. V jednom táboře se totiž nachází lidé bez možnosti prosazovat svou poťapanou mysl či přesvědčení a na druhé straně barikády Evropa, která je blízko a vše toleruje. Toleruje násilí, toleruje migrační příliv a nabízí svou otevřenou náruč těm, kteří ačkoliv utíkají do bezpečí, nebezpečí se dozajista vydá za nimi. Nelze si ale myslet, že v celé severní Africe či na Blízkém Východě to vypadá stejně. Sám Abdull mi vyprávěl celý příběh Sýrie a války, kterou je momentálně země zmítaná a kde lidé již jsou místy schopní vidět na obzoru mlžný opar, ze kterého vystupuje jemný náznak bílé vlajky. V jednom městě život pokračuje dál, ačkoliv několik desítek metrů od něj do světa křičí o pomoc zničené budovy a zdevastovaná země. Revoluce možná jsou k něčemu, ale rozhodně nelze kulturu vyštěpovat kulturou, která je diametrálně odlišná od samotného posledního vlákna kořínku. Je zvláštní, že Abdull považuje za iracionální oba postoje... extrémě-islamistický i evropský. I u nás je vlastně hmatatelně citelný extrém a to demokratický. Možná můžeme být rádi, že na(ne)štěstí jsme stále považováni světem za zemi východního bloku a pro potencionální uprchlíky nepředstavujeme až tak takový evropský sen. Vše je odrazem jednoduchého zákonu akce a reakce, který jsme se všichni učili již ve školách... tedy alespoň my. To samé nelze říct o těch, kteří momentálně odcházejí ze svých domovin hledat lepší či bezpečnější život.

Nechat žít společné věty

27. června 2015 v 12:47 | Margareth
Nějakou dobu jsem nevěděla, kde vlastně začít. Z jakého konce písmen vyšroubovat ty křehké věty, které by dávaly smysl ve chvíli, kdy jsou vyartikulovány. Občas je těžké najít cokoliv, co by nebylo tak demotivující jako scenérie křičící na nás ze všech stran. Občas si říkám, co nám vlastně dala globalizace, internet a všemoc médií.
V okamžiku, kdy už začnete na tváři cítit jemnost pudrové duhy, do očí se vám vrátí zdravý jas, něco se zákonitě musí dostat na druhou misku vah a dorovnat do úrovně, aby stav mysli i duše nebyl ukolébán do falešného klidu či snad spokojenosti na kterou by se dalo přivyknout. Od nevidím válčit s neviditelnými přízraky, ať už rumových oparů, násilím od bližního, fialového slona anebo jen pohledem ku hranicím. Dlouhodobě neudržitelné tempo přilévající pouze stres, strach a další "s" hrozby kterým často hledíme zpříma do očí, ale doopravdy nám neurony nedovolí si říct "aha". Propad k trudomyslnosti, jež přichází se zjištěním, že všechno co vám garantuje zdraví, jsou vyhozené peníze. Kdy zjistíte, že všude kolem vás můžete zamilovaně tvářící se páry označovat jako podvádějící jedince se statutem ženáče v občanském průkaze. V okamžiku, kdy už nemůžete vydržet doma kvůli výše zmíněnému a v práci kvůli lidské nadutosti, dostáváte se až k bodu, kdy se ráno probudíte, za okny vám bubnuje déšť na okenní parapet, v místnosti šero a když už máte takovou chvilku, rozhodnete se brouzdat po virtuální sféře a hrát si tak trošku na objevitele, kteří si později nadávají za svou vědomost. Tak jako já dnes ráno.
Můžu tisíckrát toužit po tom žít jiný život, někde jinde... bouchnout dveřmi, vyjít v tom dešti na lesní jahody a dívat se do nebe s hlavou přeplněnou otazníky. Můžu si říct, že zítra brzy půjdu a pokusím se chytit stébla, které mi ještě zmítané přežilo někde hluboko uvnitř. Často není místo, kde bychom byli vítaní a cítili se skutečně sounáležitě. Tak jak by to mělo být. Můžete zvednout telefon, zavolat svému protějšku a říct mu vše, co máte na srdci. Možná se vám vysměje, možná vás bude považovat za pitomce, který se uvrtává v problémy druhých a příliš se stará o ostatní. Můžete si sednout k počítači, poslouchat zvenku ševelení ptactva a utrhnout si ten kousek pro sebe. Vydat se jedním z literárních lesů procházkou až sem, kde je prozatím pořád dost prostoru pro slova, myšlenky a pocity. Místo, kde vás nikdo možná nečte, ale máte přesto pocit, že to k něčemu je. Užít si tu volnost a ten prostor pro seberealizaci, která ačkoliv leckdy skomírá, pořád je tu cítit pachuť vaší existence, která někomu přijde trpká, ale několika málo minoritním jedincům otevře jiný obzor či similárně popíše neurčitost známého.
Někdo okolo sebe staví betonové hradby, někdo utíká před vykořisťováním pod záštitou víry. Někdo prostě jen je a nechá být. Ať už někdo lamentuje proti jiným jazykům, jiným mentalitám či pouze jinému způsobu vyjádření, měl by se především podívat sám do sebe, kde by měl i začít. Blog.cz části populace dává to, po čem část jich samých volá. Nesejde přece na tom, zda píšeme česky, anglicky nebo slovensky. Obzvlášť nyní bychom měli být rádi, najít společnou větu či odstavec a nechat žít. Pokusit se nevidět rivalitu, ale pozůstatek něčeho, co tu bylo v minulosti a může být především přínosem do dnešních trudomyslných dnů.

Přepletenost tkaniček

18. května 2015 v 15:18 | Margareth
Tak jako nikdo nemá nikdy identickou barvů očí, nikdo nemá tytéž vděděné tendence. Ačkoliv to zní logicky ad integrum, ne vždy je to zrcadlením nevyhnutelné reality. Stává se až moc často, že postupem věku v sobě vidíme své zploditele, ať už gesty, které používáme, nebo chováním, které se nekontrolovatelně čas od času vyjeví. Není nic horšího, než v sobě spatřovat tyhle sklony, které interně označujete za tabu.
Několikrát jsem viděla, že z obav se vyhýbáme potencionálním spouštěčům reakcí. Zažila jsem zoufalé výkřiky do tmy s pulzující a zmrazující intencí k opakům. Pocity, kdy cítíte tlukot až ve spáncích, ve tvářích rozhoří se vám tichý řev a vy se marně snažíte počítat do deseti, dokud tyto příznaky samy neodezní. Co se vlastně přenáší a předává krom negativity, které si uvědomujeme? Denodenně potkávám v ostentativnosti tváře zářicí syndromem těžkých motýlích křídel. Snaží se létat, ale nánosy předělenosti je táhnout k zemi znásobenou gravitační silou. Každý máme něco. Ať už mluvíme o dědictví skryté v poruše zdravotní, anebo (ne)daru daným v průběhu dětství. Předchozí generace nás formují. Snaží se z nás dělat lidi více podobné jim samotným bez ohledu na následky či příčiny.
Existují negativa, jistěže. Já jsem toho pravým příkladem. V noci bojuji s nočními děsy v podobě získaného genu alkoholismu. Přes den pro změnu s příšerami PSP. Únava z těchto potulačných válek nepřináší nic, než neklid a chemické změny způsobující disbalantnost a roztěkanost. Pak už jen zlehka padnete k zemi a čekáte, až vás spasí někdo, komu do kolébky byl dán naprosto jiný typ ojedinělosti. Když se střetnou dva fotony, které do sebe narazí naprosto nahodile, naprosto nečekaně a navíc mají naprosto odlišné vlastnosti, jsou jen dva způsoby reakcí, které mohou vzniknout. Vvyrazí vám dech pozitivní vlastnosti spíše typické pro generaci ukryté o desítky let zpět. Vyartikulování hodnot, jež už ani neočekáváte být aktuálními. Nepochopenost střídá pochopení. Zkaženost morální zásady. Přecházím do opozice s nastraženými smysly a vyčkávajícím postojem prostoupeným obavami a podezíravostí - další ze super poťapanosti. Namísto okamžité ztráty zájmu a vydání se za cílem označeným "bimbo", přichází pomalu, promyšleně a šířící kolem sebe klid a bezpečí. Mluví způsobem, který má na vás efekt houpajícího křesla ve slunném dni, kdy všude voní seno a jahody. Usmívá se způsobem, který vás chce vylákat z ulity, ale namísto toho začnete vrčet a chovat se jako ohrožené lišče. Střet dvou naprosto odlišných způsobů modulace, kteří se začínají šmodrchat do sebe. Čím více se provuje snaha o rozpletení, smyčka se utahuje, až cítíte třes zmatku. Osudovost možná existuje, nejspíš je to jen převlečená entita do imaginárnějšího kabátku. Každopádně ať už lamentujeme nad svými rodiči či prarodiči sebevíce, občas se vyskytne i nějaké entomologické zjevení, které svými vlastnostmi dokáže promítat i to dobré, což je třeba vidět na prvním místě. Pro ten zbytek z nás ne-tak-šťastných je tu bohudík startová skupina odborníků, která nás chytí za ruku a pomůže nám odmotat pár vrstev z životního klubka stresu.
A pokud se vrátím k těm dvou reakcím či procesům, které mohou započít při prvním kontaktu dvou odlišných částic, jednou z nich je jisto-jistě neklid a vznik opozice vyznačující se nesnášenlivostí. V druhém případě je to taktéž neklid, který ale vzniká, pokud se lehce dotknete prsty a od té chvíle už zamotáni jste tkaničkami z kopaček.

Aristokratická maska

30. dubna 2015 v 16:18 | Margareth
Rozeběhnout se nemožnými směry, nabrat vítr do dlaní, nadechnout se čerstvé rosy a uvěřit. Proč se vždy každá entita musí neosmyslitelně dříve nebo později odchýlit do stádia víry, ke které se upne a přiživuje se na ní, ačkoliv to zůstává skryto. Každý má to své a kdo si odmítá vidět na špičku nosu, sám sebe hlouběji noří do bažin, které jej jednou stejně pohltí. Častokrát jsme donuceni vyplňovat inkoustní výmysly a předstírat, že nám to nevadí, neboť tak to má přece být. Sedět zády k čelu, vyslechnout neodborné výplachy rutinního kmitočtu. Každý den snídat neochočená zrna a večeret tunu obligátností stávájící se hnacím motorem celku mylně nazývajícího se společností. Elegie? Možná. Satira? Rozhodně ne.
Vždy se vyškrábat do prachu a škemrat o jediný pohled z titulu, který je vyšší než ten, který přisouzen byl odpovědnému zřízenci. Relativita či kompetentnost má ukázat. Nemyslím ale, že by se jednalo o čistou hru bez skutečné tváře pod škraboškou. Nechápu, proč a jak. Není v mé mozkovně byť to nejmenší místečko, které by bylo schopné vypořádat se s lidskou hloupostí a povýšeneckým chováním. I přesto si napříště domluvím schůzku, abych opakovaně diplomaticky vybruslila z odmítavého postoje a nastolila tak naději na poli vztahů, kterým je třeba dodávat živinu, ať už je v podobě nominální či naturální. Loutka nucená házet dřevěné úsměvy k nohám lidí, kteří funkcionalismus považují za kubismus. Bez ohledu na udržovaný otlak prsteníčku levé ruky, vše se halí do šálu na první pohled připomínající hedvábí. Až na ten druhý, je jen pozorovatel nadopovaný taurinem či jiným svinstvem schopen poodkrýt spletitou směsici faleše, přetvářky a lží. Jak si člověk v takovém zázemí může najít kout, kde by složil hlavu, nemusel být ostražitý a směl odložit i tu svou masku rádoby aristokratky.
Plnění každodenního vzorce skládajícího se s více, než jsou předloktí schopná unést. Nevadí. Zbude jen dalěí zářez či modřinka připomínající zastávku uprostřed řízeného chaosu. Nikdo nic neví. Všechno bude a pokud ne, tak to jistě plánujeme. Není prostror pro škobrtnutí při přehlídce pávovské nadřazenosti a grimas hodných velevévodů. Naučeně udělat pukrle a roztomile se odporoučet strávit hlasité chvilky o samotě ve vyhraněném prostoru, které bývají na konci chodeb. Je únavné být kreaturou a zapadnout mezi absolutně odlišné živočišné druhy. Nabídka je ovšem široká, ceny ještě rozcáplejší. Nelze bezzáměrně zvednou dlaň anebo si nedat o sklenku vína navíc. Začínám věřit mýdlovým operám plným prázdných klišé, které se nesou sálem a jedinou reakcí je hromadný patos vrážející na scénu ze všech stran. Přesně tak byl organigram zařízen i zde. Jen s malým detailem, hyrerarchie je spíše podobná asyndetonii. Na dlouhodobou přípravu dá se zapomenout, stačí použít pár osvědčených triků a karty se obracejí. Trumfy střídá pouhá smlouva o vlastnictví schopného myšlení. Už být z toho cirkusu pryč. Opustit tento panoptikon, odhodit šovinistické představy o ženách zaobalené v pro-emancipačním kabátku a na chvíli nechat si zdát o nezkaženosti. Občas si přeji zapřít sebe samu. Svléci ze sebe ten směšný kostým rádoby figury, kterou lidé zdraví a znají. Zapomenout na majetkovou podstatu a dovolit si udělat alespoň jednu hloupou věc - uvěřit. Pokusit se nebýt cynickým příkladem a zase se projít bosa v mokré trávě uprostřed městského parku.
I tak by to vše byl sen, do kterého se člověk musí probudit, aby zase mohl vyplnit očekávání předurčená absurdností. Takže až zase nastane ten správný čas, sáhnout po správném dekóru, popřít empirickou podstatu své osobnosti a bez vrásek okolo očí usmívat se pokrytecky na široké okolí.

Chlazená ironie

20. dubna 2015 v 23:21 | Margareth
Často si člověk plácá játra a mrští o síťovou zeď všemožnými i nemožnými slovy nenesoucí nic více, než samotný nesmysl. Nikdy není prostor pro pění ódy na radost nebo znehodnocení původní celistvosti naprostým nedopatřením. Možná je to o ničem, neboť lidé neumějí používat trojsmysly, anebo tím, že jsou líní hledat pod povrchem to, co se jim metaforicky samo podbízí. Je třeba vycenit drápy, zaseknout zuby a s očima tête-en-tête přehlédnout nezdravící individum, které vám hrálo druhé housle po dlouhé relativity. Když se svět zblázní, vypadá to asi přímo takhle.
Odpoledne vám přejí dobré ráno, ke kávě nabízejí citron anebo polévku na zapití. Při podání kelímku, vám podbízejí tzv. kelímek plný překvapení a k banánové příchuti rovnou bonus v podobě kaktusu. Aby toho nebylo málo, uprostřed jarního pylového rozpuku, přejí vám veselé Vánoce. Zdá se to nepravděpodobné, možná. Vítejte v absurdistánu, kterému se jinak také říká centrum kulturního dění. Pokud nerozumíte, odpovězte "kdo?". Pokud si myslíte, že nerozumíte anglické výslovnosti, udělejte si exkurzi do světa jiných českých dialektů a do základů místo vajec mrskněte pořádnou dávku porozumění vlastní rodné řeči. Když už po desáté jdete vyřizovat stejnou věc s jinými detaily, není třeba si připadat jako idiot. Lepší je nedívat se vpřed a pořádně prozkoumat, jestli na špičkách bot nesedí nějaký parazitolog. Počítání holubů na střeše také není úplně nejinteligentnější věc, ale kdo by se o to zajímal, když vám moucha ožírá zubní plak a každý jen svéh oštěstí strůjcem. Nikdo vás nesestřelí, tedy alespoň prozatím, ale vražením na schodech či jiných uměleckých výkonech pánů mužů nikdy ještě nebylo nic zkaženo. Co na tom, když téměř vypadnete z okna při provádění detajlního průzkumu zadní líce nové oběti prvoplánovače. Co na tom, když napíšete na kus papírku své číslo pochybnému individuu, který přišel z jiného vesmíru, času i prostoru v jednom. Co na tom, když necítíte vůbec nic a místo gravitačních zákonů, jsou na vás zkoušeny všemožné verze magnetického působení na téměř cokoliv, co má ypsilon? Usmívat se, to je základ. Vidět ve všem význam reverzního negativa a nenechat se srazit mezi prvními. Jít a mít radost, když Vás slušně vypadající Arab považuje za frankofonního rodilce. Smát se, když ulicemi rezonují pomluvy chabého obsahu a ještě chabějšího šiřitele nezhoubné nákazy. Hlavně, že svítí sluníčko, jsou Vánoce a za týden se rozfofruje kotoloč.
Není vždy od věci vrátit se o pár dní zpět, zamyslet se, proč i přes palčivou bolest bránice je ve vzduchu "něco". Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. Proč si nedopřát nepocítit vůbec nic, když se ztrátí z dohledu někdo, komu jste věnovali dlouhé měsíce a u koho nevíte, jestli to všechno vlastně byla pravda anebo jen chemicky upražená rocková vata. Je třeba prolomit ledy, zašlápnout hmyz a svrhnout svrchovanost která nevratně zrekvírovala několik materiálních přežitků patřících do vašeho repertoáru. Všechno zní jako klišé chutnající po koktejlu přešlapů a omylů. Je čas zvednout kotvy. Rozloučit se. Odepřít si šechny ty sebemrskačské ochutnávky, ze kterých se akorát kazí zuby a spaní. Přiznat si, že nikdo jako Malý princ neexistuje a že člověk je masožravec pěstující hejna masožravých velryb za domem. Když na to řpijde, asi bude něco na tom, že rovnice by se měly rovnat a pokud jedna neznámá chybí, měla by se asi nejprve najít, než se začně rozšiřovat či implatovat do jiných fotonů. Někdy je třeba si zkazit nejen zuby, ale i žaludek. Zapít to matovým odvarem a vyspat se z toho bláznivého opíjení se stupiditou. Možná nechci vyrůst z pohádek, ale rozhodně ještě dlouho budu po nocích hledat to konečné světlo, které mi ukáže, jak moc jsem spokojená se změnou statusu a obsahem ledničky. Chci teď o(d)pustit a nezapomínat. Vše zakonzervovat, smíchat se solí a přeskupit v led, kterým si třeba za pár ještě někdy obarvím život, aniž bych byla přesvědčená, že člověk se může přesvědčit, že miluje i natřený šutr.


"Fuck love. What a crock of shit. People can convince themselves they love a painted rock."

Zrada posttraumata

5. dubna 2015 v 11:59 | Margareth
Každý člověk si s sebou nese něco, co ho dříve či později semele. Je to klubko, které je v závěsu, nabaluje se, až se z něj stane hrozba, která ačkoliv byla hebká, nyní představuje nepřekonalenost. Každý si nese své břímě... dozajista, ale ne vždy se dá měřit stejnými jednotkami. Jeden klubkem, jiný džbánem, další počtem zářezů v zápěstí. Není kýžené být slabým jedincem s emocemi, které čas od času vyplavou a mění osudy všech. Nenormálnost se ukrývá do jen jiné úrovně únosnosti. Občas je potřeba podívát se tváří v tvář svým nočním děsům či najít velkou plochu opěrných bodů se záměrem utišit nevysvětlitelný třes. Občas to člověka dožene a popichuje ho se slovy "vyřeš si to". Je to těžké poslouchat i mluvit. Plíce se plní mandlemi a brada se rozkmitavá v touze umlčet interní rozpoložení. Je těžké vidět před a po, rozeznávat siluety a neklopit pohled k zemi. Vždy je třeba pohybovat se trošku s ohledem na retrospektivu, která vzrůstá z půdy a obmotává jdoucí kotníky ku světlu. Občas je to znovu ten nekontrolovatelný třes, jindy slzy, někdy jen otupělost. Nejde se vrátit, nejde jít dál. Jen stále setrvávat v slepém blundém kruhu, ze kterého mi nikdo nechce a ani nemůže ukázat cestu.
Zvláštní je pocítit osvobozující pocit, když hodinu sedíte v harmonické místnosti plné uklidnění, oči se vám zalévají slaností a nikdo to nepovažuje za slabost. Ba naopak! Konečně hledíte na někoho, kdo to chápe, rozumí tomu a považuje vše co se vám dostane přeze rty jako smysluplné a logické. Vidí souvislosti, vidí příčiny i důsledky a nekárá vás. Vyrovnaným hlasem dokáže nalézt slova, aby pojmenoval vaše pocity. Ví v kolik hodin na scénu přichází probuzení ze zlých snů. Ví, že když říkáte, že se nechcete zhroutit, z celé duše po tom voláte. Rozumí minulému chování a krokům které byly vlastně jen výkřiky do tmy. Avšak neškatulkuje a nedělá předčasné závěry. Je zvláštní najít tohle všechno v cizím člověku, který vám vidí hluboko do nitra a dokáže hrát na struny, kterých se nikdo nikdy nedotkl. Všechno do sebe trošku zapadne.

Séropozitivní obrázkové čtení

25. března 2015 v 17:58 | Margareth |  Knižní recenze
Modré pilulkyMODRÉ PILULKY - Frederik Peeters
Anotace: Komiks švýcarského výtvarníka (nar. 1974), tato kniha je jeho prvotinou. Pozitivní milostný příběh?
V Modrých pilulkách líčí vypravěč s velkou něhou své setkání a následný milostný vztah s mladou ženou. Ona i její tříletý syn jsou séropozitivní. Den co den musí chlapec v nerovném boji s nemocí polykat maličké modré pilulky. Bez příkras, beze snahy vzbuzovat lítost Frederik Peeters popisuje každodenní život trojice, chvíle pochybností, záblesky naděje i okamžiky ryzího štěstí. Mísením ostychu a naprosté otevřenosti dosahuje dokonalé přirozenosti a autentičnosti výrazu. Peetersův autobiografický příběh se svou smyslnou kresbou je ódou na radost, radost ze života, z možnosti milovat a být milován, z každého dne, z možnosti doufat.
(cbdb.cz)
190 stránkový komiks psaný původně francouzsky švýcarským autorem. Na přebalu knihy stojí, že od roku jeho narození "se neustále pere se životem, zaklíněný někde mezi skutečností a příběhy, které vypráví". Jestli něco dokáže podložit toto tvrzení, pak je to právě toto jeho autobiografické dílo. Každý z nás se někdy dostane do obtížné situace, každý z nás se čas od času potýká s nějakou nemocí, ale málokdo si dokáže představit život s dvěma lidmi, kteří jsou HIV pozitivní, které milujete a z nichž jeden nedosáhl ani školního věku. Můžete se ptát, co bude dál, ale nikdy předem nevíte, jaké to ve skutečnosti je nebo bude. Ilustrace nás provádí příběhem od samého začátku, kdy se hlavní hrdina seznamuje se svou osudovou. Vede nás dále, pookrývá nám tajemství a ukazuje, jaké to vlastně je. Tabu téma je představováno jako součást normálního života, bez větších rozpaků a zbytečných přehnaných fóbií. Čte se jedním dechem a vedle zdařilých ilustrací a výjimečného příběhu, nabízí i pohled do informací, ke kterým se jako "zdravý člověk" nedostanete. Ať už vás téma nadchne, osloví či pobouří, rozhodně je ale vstřícným krokem do prozatím tichých vod, které se vyznačují šepotem a vytřeštěnýma očima.

HIV kapitola

25. března 2015 v 17:31 | Margareth
Klepal se mi hlas, když jsem před téměř dvěma týdny opisovala roztřeseným pravopisem pár numer, na které jsem se jen stěží odhodlávala zavolat. Už jen z té představy jsem měla velký uzel na jazyku a hořko v hrdle. O pocitu mrazení, který mi postupně sjížděl od krční páteře ani nemluvě. Pár nevinných čísel, která dohromady tvoří obavy, nervozitu, hnus i samotnou budoucnost. Prostě něco, co v jakémkoliv případě změní život. Dlouhé hodiny jsem se poflakovala po virtuálních sférách, dohledávala spíše víru podrývající fakta a nořila se hluboko do myšlenek, kam jsem ani nemohla nikoho vpustit. Je to právě ten druh tajemství, o kterém musíte mluvit, protože cítíte nesmírně nutkavou potřebu, ale na druhou stranu se obáváte reakce bližních (nemluvě o možnosti, že by se někdo z šepotu dokázal dešifrovat hotový kodifikovaný systém).
Sebrala jsem síly v okamžik, kdy bych to ani já sama nečekala. Uprostřed dne, v centru města, uprostře oběda se sněhovou vločkou. Doufala jsem v konejšivý hlas, který se ocitne na druhé straně sluchátka, ale odpovědí mi byl pouze monotónní hlas znuděné nemocniční "zřízenkyně", jejíž funkci se neodvažuji domýšlet. Po strohé, vodou polévající minutě jsem byla předána k odpovědnějšímu posouzení. Rychle jsem ze sebe chrlila jedno slovo za druhým, zatínajíc pěsti a odmítajíc jakýkoliv přísun nového kyslíku. Celé to je zahaleno pocitem, kdy potřebujete zavřít oči, vtisknout svou tvář v grimasu a alespoň na krátkou setinu sekundy odmítat fakt, že v tomto nepovedeném dramatu hrajete právě vy tu unikátní a na míru šitou roli. V ten okamžik, kdy venku šlehal studený byť jarní vítr, ani mi nepřišlo, že je kdovíjaká zima. Uvnitř mne jsem totiž byla dokonale sevřená v mrazicích kleštích, které se za mnou táhly ještě po několik dní. Nevím, co jsem přesně do telefonu říkala, ani nejsem schopná být odpovědná za to, že jsem udala své jméno, ačkoliv můj záměr byl naprosto opačný. Vryla jsem si do paměti jen datum a čas, kdy mám přijít na odběr krve. Na odběr krve, kde budu vystavena několika párům pohrdajících a studených očí. Na odběr krve, kde budou muset být brána ta nejpřísnější opatření a kde se se mnou bude jednat tak jako bych už hostitelem skutečně byla. Celý zbytek toho běžného a šedého dne mám skrytý v kouři, víně a hukotu myšlenek, které mi narážely o sebe napříč celou mozkovnou a které mi zasely hluboko zrnko pochyb a nedůvěry v člověka, kterého jsem považovala za ztělesnění mé vlastní osudovosti. Najednou jsem nevěděla, co bude dál. Jedny idee střídaly druhé. Touha vše vykřičet do světa, zalykala se pod náporem horkých slz, které mne přestaly poslouchat. Vymýšlení nejrůznějších scénářů přestínilo racionalitu a to se přede mnou rozprostírala ještě široká pláň nespočtu relativních jednotek nádechů.
Jsem přesvědčená, že nebýt přičiněnnosti uvědomělejších, nenašla bych ani sílu natož odhodlání posbírat své části těla a přimět nohy konat své denní úděly a donést mne netypickou cestou až na lavici obviněných. Ráno byla zima. Taková ta, která byla snad exemplární předlohou pro zrod tvrzení že mlhavé ráno neznamená vždy deštivý den. Ve vzduchu byla cítit napjatost očekávání, jehož křehkost by se dala prolomit i jen letmým dotekem či dýchnutím. Byly to dlouhé chvíle, kdy jsem v další z čekáren přeplněné desinfekční esencí převlečenou za sterilitu a navození pocitu bezpečí. Ironie na vás čiší z každého záhybu padlého stínu. Přijemná barva zdí, příjemná atmosféra doplněna sitcomy vybíhající z televize, příjemné propagační letáky plné optimistických hesel a přijemná výzva pro spolupráci se studentkou zabývající se problematikou výživy při pozitivitě. Celé to v důsledku vyzní přesně navzdory marným snahám. Jediné, co se dá považovat za téměř zapadající do plánu, je sestřička, která se vymyká navzdory všemu s čím přicházíte. Má totiž úsměv na tváři, diskrétní přístup a jedná s vámi nadmíru normálně. Po jejím vstoupením na scénu, už se děj odehrával opět příjemně svižným tempem v rytmu zaplatit - vypsat - podepsat - lehnout - nabrat krev - dostat kontaktní údaje - odejít a možná se nikdy nevrátit. Nikdo nepovažuje i komunikaci za extrémně riskantní, nikdo není oděn do superhyperprotektivního ochranného obleku a nikdo si ani nenatahuje tlustou vrstu rukavic při manipulaci s jehlou. Shrnuto a podtrženo zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Ještě v to ráno jsem odcházela z úsměvem na tváři a pocitem, že není čeho se bát.

Další články


Kam dál